Lidé na Západě smrt odmítají a dělají, jako by neexistovala, říká Katarzyna Boni

15. srpen 2018

Jak je možné vyrovnat se s katastrofami, jako jsou mohutné zemětřesení, ničivé vlny tsunami nebo výbuch jaderné elektrárny? Na to v knize nazvané Ganbare! Workshopy smrti hledá odpověď polská novinářka a reportérka Katarzyna Boni. Téměř dva roky v Japonsku sledovala a zachycovala zkušenost lidí, kteří se stále vyrovnávají s prožitkem i důsledky katastrofy jaderné elektrárny Fukušima, která se vlivem tsunami a zemětřesení odehrála v roce 2011.

Za svou knižní reportáž získala Katarzyna Boni literární cenu Gryfia udělovanou ženským autorkám a postoupila s ní také do finále prestižní reportérské Ceny Ryszarda Kapuścińského. Nedávno ji představila také v Praze.

Katarzyna Boni

Co vás přivedlo k napsání knihy, co pro vás bylo nejsilnějším vnitřním motivem?

Tím nejsilnějším motivem pro mě bylo samo Japonsko. Jezdila jsem tam často a pravidelně od roku 2011, a tu zemi jsem si velmi zamilovala. Postupem času jsem začala navazovat hlubší a přátelské vztahy s místními lidmi a tím i pronikat do témat, která na povrchu nebyla vidět, nebyla znát. O tragédii ve Fukušimě i o zemětřesení a tsunami, která s ní souvisela, se v japonských médiích mluvilo velmi často. Mně se téma hodně dotklo ve chvíli, kdy jsem si v novinách přečetla zprávu, že 250 tisíc lidí žije několik let po této tragédii bez domova nebo v provizorních obydlích, a že další deseti-tisíce nevědí, zda ze svých domovů nebudou muset odejít. Začal mě zajímat emocionální a psychologický aspekt celé věci, to, jak se lidé s tragédií i touto situací vyrovnávají, jak ovlivňuje jejich životy. Rozhodla jsem se o tom nejprve napsat článek. Jakmile jsem začala rešeršovat, začala ke mně přicházet další témata. Tak jsem se dozvěděla například o workshopech smrti. Najednou jsem viděla, že přístup Japonců k vyrovnávání se s katastrofami, těžkostmi a traumaty je diametrálně odlišný od toho, který pěstujeme v západní kultuře. A vnímala jsem, že jejich přístup pro nás může být poučný a inspirativní.

Anorexie je zápas s démonem, říká autorka románu Florencie v extázi Jessie Chaffee

Jessie Chaffee

Mladá Američanka Hannah přijíždí do Florencie s bolestným tajemstvím: zotavuje se z vážné poruchy příjmu potravy, kterou po léta trpěla, a pokouší se v Itálii začít nový život.

Co Vás na tomto přístupu nejvíce zaujalo? Čím je specifický?

Nejvíce mě překvapilo, že v Japonsku - a to se týká celé Asie – není příliš běžné ani populární hojit traumata prostřednictvím psychologických postupů, prostřednictvím tradiční terapie. Japonci si vytvářejí své vlastní, velmi specifické cesty, což dokládají právě workshopy smrti vedené buddhistickými mnichy. Zkušenost z workshopu Vás přímo konfrontuje s Vaší konečností. Vede Vás k tomu, abyste byli schopni smrt přijmout a naučit se žít tady a teď. Abyste odkryli, co je pro Vás v životě nejpodstatnější, jaké jsou Vaše priority, s jakými věcmi byste se ve svém životě vyrovnat a čeho se pokusit zbavit. Zároveň Vás nutí sáhnout si na Vaše nejsilnější stránky, odkrýt, pochopit a dotknout se toho, v čem spočívá Vaše osobní síla. Sama jsem se tohoto workshopu zúčastnila a byla to opravdu silná, transformativní zkušenost. Japonci ale mají i jiné cesty, které hluboce souvisí s jejich kulturou. Můžete se například setkat s japonskými šamany, kterým se říká Ithako. Ti Vám prostřednictvím rituálu umožní setkání se s blízkými lidmi, kteří zemřeli. Japonci také vynalézají další cesty, jak lidem umožnit, aby vyjádřili svůj smutek a beznaděj.

V knize se věnujete individuálním lidským příběhům, necháváte zaznít individuální lidské hlasy. Jak přesně vypadala Vaše reportérská práce v terénu? Jak složité pro vás bylo proniknout do prostředí, proniknout k lidem, přimět je otevřít se a vyprávět své příběhy?

Na začátku jsem si myslela, že to bude těžké. Hodně mě proto překvapilo, že jsem se setkávala převážně s  otevřeným přístupem. Samozřejmě, že byli lidé, kteří o svých zážitcích a zkušenostech nechtěli mluvit, a takové lidi já nikdy nenutím. Myslím si, že proniknout k lidem a jejich příběhům mi paradoxně umožnilo to, že jsem cizinka, a že nemluvím plynně japonsky, při většině rozhovorů jsem měla k ruce překladatele. Pro postižené, traumatizované lidi bylo paradoxně jednodušší otevírat se někomu, kdo nepochází ze stejné kultury. Kdyby na mém místě stál Japonec, na řadu věcí by se díky kulturním restrikcím a řadě kulturních tabu neptal nebo neodvážil ptát. Hodně mi také pomohly kontakty na nevládní neziskové organizace, které mi umožnily setkat se s velmi zajímavými lidmi. Pomáhaly také radnice a další organizace a instituce. Obecně si myslím, že jsem byla ve správný čas na správném místě, lidé už byli připravení o svých bolestivých zkušenostech a zážitcích mluvit. V prvních měsících po tragédii nemluvili vůbec, byli v posttraumatickém šoku, neprojevovali žádné emoce. A to je přirozené – lidé potřebují čas, aby vůbec byli schopni věci tohoto typu v sobě zpracovat.

Současná politická situace v Česku? Je to morální tragédie, říká americký politolog James Kirchick

James Kirchick

Výzva k odporu proti extremismu, populismu a destrukci demokratických hodnot. Tak by se dala charakterizovat politologická a novinářská činnost Jamese Kirchicka.

V knize skutečně zachycujete řadu silných lidských příběhů plných utrpení, beznaděje, ale i odvahy zabojovat se současným stavem věcí. Jaké pocity a myšlenky ve vás tato lidská setkání vyvolávala?

Je důležité zdůraznit jednu věc. Přestože obě katastrofy – tsunami a Fukušima – se staly v ten samý moment a ze stejného důvodu, tsunami na životy lidí zapůsobila úplně jinak. Tsunami je přírodní katastrofa. Přijde a odejde, a jediné, co mohou lidé udělat, je postavit znovu své domovy a znovu „vystavět“ i sami sebe. Japonci berou přírodní katastrofy jako přirozenou součást svého života. Ale Fukušima, to je stále živý proces. Ta katastrofa neskončila, ani sedm let poté. Je tu stálá hrozba radiace, kontaminace plodin a vody. Lidé nevědí, kdy to skončí, takže jsou pod permanentním stresem. Tuto tenzi můžete v provincii Fukušima cítit velmi silně.

Mluvila jste o tom, že významným tématem pro vás byla smrt. Díky vaší knize skutečně vidíme, jak je přístup Japonců ke smrti diametrálně odlišný od toho, který zaujímáme v euroamerické civilizaci. Jak byste tento postoj Japonců charakterizovala?

Přístup Japonců ke smrti pro mě skutečně byl jeden z nejsilnějších motivů, proč knihu psát. Konfrontace našeho pojetí smrti s jejich se pro mě stalo nutností. My na západě o smrti totiž téměř nemluvíme. Odmítáme ji, děláme, jako by neexistovala. A když někdo zemře, do našich domovů si pozveme firmu, která vše obstará, uklidí, obleče mrtvého, položí ho do rakve a odveze. Podobné je to i s tím, jak chápeme a prožíváme proces umírání. Nechceme se na něj dívat, neumíme si s ním poradit. V Japonsku je to jiné. Smrt je mnohem integrovanější a přirozenější součást života. Pro Japonce je to něco, před čím se nemusíte schovávat, je to normální a přirozená součást života. Díky jejich přístupu jsem pochopila, že pokud smrt dokážete přijmout, Váš život je najednou plnější, stabilnější i smysluplnější. Můj pohled se změnil. Smrti i sama sobě teď dokážu líp porozumět.

Spustit audio

Související