Liberatura s nadějí Terezou Bínovou o poezii vysokoškolských skript
Když jsme poprvé četli texty první z básnických nadějí pro rok 2015, Terezy Bínové, byli jsme dost překvapení. Jak to, že její básně působí tak nečekaně, přesto povědomě? A pak jsme na to přišli. Tereziny básně jsou koláže. Poprvé za krátkou historii básnických nadějí tak představujeme autorku, která holduje konceptuální poezii. Její dadaistické verše, ve kterých se mísí neuchopitelné emoce se strojovou akademickou terminologií, vychází z vysokoškolských skript psychologie.
„Učila jsem se nahlas. Přečetla jsem si kousek a znělo to jinak, než když se člověk učí na zkoušku. Tak jsem si říkala, že bych mohla z těch skript složit něco, co by mi dávalo nějaký smysl,“ vysvětlila nám na úvod Tereza, když jsme se jí ptali, jak vznikl koncept její loňské debutové sbírky Souborná zkouška. Tereza prozradila, že si ke konceptu básní vytvořila tři pravidla, kterých se přísně držela. „Zajímalo mě, jestli můžu poskládat něco z textu, který pro to nebyl stvořený.“ Podařilo se. Terezina poezie je obestřená kouzlem nechtěného a my tak trochu doufáme, že si díla brzo všimne i původní autor skript.
Tereza je podle nás úkaz mezi novými básníky. Debutovala konceptuálními texty, ale básně píše už od puberty a nejde přitom o koláže. „Mně přijdou takové mokré,“ řekla Tereza k básním. Víc je nepopsala. Snad jenom, že možná někdy vyjdou. Tereza se ráda vyjadřuje stručně.
Poslechněte si Liberaturu s první básnickou nadějí, Terezou Bínovou, a pak určitě prostudujte svoje poznámky z přednášek. Třeba zjistíte, že krom biflování zbytečných termínů můžete složit pořádný epos.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
