Kytarové blues
Velmi pravděpodobně jste si i vy mezi vánočními dárky vybrali svého favorita, něco, co vám udělalo největší radost. Pro autora fejetonu Jiřího Tomáše Blažka to prý dopadlo moc krásně a něco napovídá už název fejetonu: Kytarové blues.
Třicet sedm let jsem žil bez vlastní kytary. Nepočítám teď asi dva měsíce před deseti lety, kdy jsem v Praze jednu dvanáctistrunnou měl, ale to bylo tak na dvě ascalony, tři japonečky a jeden klobouk ve křoví; pak jsem ji prodal, protože na hraní nebyl čas. Nebyla špatná, ale jako by nebyla moje, takový jsem z ní měl pocit. U kytary nevadí, když je z druhé ruky, to někdy naopak, ale tahle byla taková nějaká příliš nóbl. Jako když se padesátiletá ženská přehnaně šminkuje, ale zevnitř už toho moc nejde. Přitom kdyby šlo víc zevnitř, ušetřilo by se na šminkách v případě ženských a na strunách v případě kytar. Nechci ale zůstat nespravedlivý ke kytarám, protože ty dvanáctistrunné dostávají větší tónovou barevnost a tím nepopiratelně i víc výrazových možností. A je to slyšet, jde to zkontrolovat. U těch příliš nalíčených ženských je to jinak. Tam se holt přes všechny ty barvy a pudry dostane zvnitřku duše o její podobě zoufale málo. Najdete ji, dušičku, ale hrozně malou v koutcích očí. A výrazových možností ubude, což lze zkontrolovat na první pohled, někdy i poslech.
Moje první kytara, co mi ji před těmi sedmatřiceti lety ukradli, byla nádherně odřená, vzadu dokonce prasklá, jak jsem na ní jednou sedl, měla krásný zvuk a byla mojí první učitelkou. První vybrnkávání, první odkoukané akordy a celé písničky. Mimochodem, právě ty mi po těch letech naskočily zcela automaticky jako první. Už jsem u toho. Dostal jsem od Ježíška kytaru. Krásnou španělu, říkám o ní já, moc pěkné jambo, řekl prý prodavač. Tak nebo tak, nástroj je to pěkný, milý, kamarádský, vždycky dobře naladěný. No, někdy je třeba přitáhnout kolíček, ale to musíte u lidí taky. Především je to ale moje kytara. To je u kytary moc důležité, v jistém smyslu to nejdůležitější.
Když jsem zavadil o ty smysly, podržím to téma na pár vět a not. Kytaru lze polidštit velmi snadno. Tvarově je to dáno také, vypadá ta silueta velmi příbuzně a žensky, ale hlavně počtem strun, smyslů. Šest. I kytara jich potřebuje šest, jako lidé. Neříkejte, prosím, že jich máme jen pět, to jako byste se sami přihlásili k těm, kteří vážně mají pouze ty oficiálně a medicínsky uznané. Člověk potřebuje k přežití smyslů šest, i ve vašem příběhu byste pro to důkazy našli. Vyplývá z toho, že kdo z dospělých hlásí pouze hmat, zrak, chuť, čich a sluch, zatajuje, často i před sebou samým, smysl šestý. Některé ženy mají smyslů dokonce sedm.
Dostal jsem kytaru a je skvělá. Bezpečně obstála v testu, který je velmi vypovídající; mohu ji přenést ze zimy do tepla a nazpět aniž by se rozladila. To každá kytara nemá. Kytary a ženy...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
