Když jde do důchodu kůň
U zvířat je to s důchodem jiné, než u lidí. Takový pes se často do důchodu rovnou rodí. Některý vážně hlídá nebo tahá saně, nebo slouží postiženým, ale pokud mám na mysli gaučteriéra, tam je rozhodnuto už od narození. Podobně se do celoživotních prázdnin rodí také streetteriér, produkt pouliční rasové tolerance. Ten patří mezi důchodce velmi aktivní, ten chodí po drbu od rána do večera a nenechá na ostatních psech a jejich rodinách nit suchou. Přechod z takzvaně produktivního věku do fáze odpočinku je u streetteriérů měřen pouze zastavením pravidelného přírůstku jeho přímých potomků, když o úbytku obecním nemůže být řeč, neb tento výpadek doplní v násobcích právě ti jeho přímí potomci... zčíná fejeton Jiřího Tomáše Blažka...
...O psech jsme si to tedy řekli, o ostatních domácích zvířatech to není příliš zajímavé; důchod takové krávy nebo slepice není žádným dobrodružstvím, pokud se vůbec nějaká z nich do důchodu prosnáší, resp. prodojí. A kočky? Ty si dělají celý život úplně co chtějí, kočičí život není řadou splněných povelů, to rozhodně ne. Výjimeční jsou v tomto ohledu koně. Zde má člověk, pokud je to člověk a ne pouze obchodník s koňským masem, přece jenom jaksi větší zábrany. Kůň je nesmírně inteligentní zvíře a člověku je stydno mluvit o něm jako o kusu. Ne všechny koně čeká příjemné penzijní nicnedělání, ale někteří se vážně mají moc dobře.
V Hubenově u Kralovic, třeba. U Knorů ve dvoře. Barokní dvůr, to je, žádný dvorek, kulturní památka. A památeční je i to jejich stádo. Na penzi, ale i k ošetřování či na rehabilitaci sem jezdí dostihoví koně. Excelentní skokané to jsou. Například vítěz Velké pardubické Vronský od pana žokeje Váni se tam pase a jsou tam další slavní emeritní závodníci. Jsou tam i takoví, které dostihová kariéra teprve čeká, protože na velké překážky musí kůň dozrát. Ale pojďme zpátky k těm rentiérům. Ano, rentiérům, protože ti krasavci si na slušnou penzi skutečně vydělali dost a dost. Na milióny jdou počítat jejich výhry z dostihů. A měli štěstí, že patřili a patří takovým lidem, kteří jsou jim vděční. Nejenom za ty výhry, ale za tu radost, kterou si závoděním dělali a dělali jí i lidem. Jsou to mistři a jako mistři dožijí. V Hubenově, nebo jinde, ale důstojně bez obav před řezníky.
Říkal jsem si, tam u ohrady, kde se páslo velké stádo těch nádherných koní, a kde pobíhali ještě pejskové rotvajlerští, Hafíček, Bublina, a nějaký boxer, jehož jméno může být klidně Muhamad Ali, říkal jsem si tam, že je to krásné místo pro odpočinek. Ne rovnou v důchodu, ale na rehabilitaci bych tam klidně nějaký týden vydržel. Oni tam totiž nežijí jenom ti krásní koně a psi a osel a hucul a já nevím kdo a co ještě; žijí tam také krásní lidé. Bez nich by tam tak hezky Vronskému nebylo. U Knorů v Hubenově je dobře. Na penzi i na skok. Barokní duši tam cítíte a klid a živočišnou toleranci. A zdálo se mi, že to tak je na Kralovicku zvykem, a to je dobře, to je moc dobře...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
