Kdo jsou sockaři na Finále Plzeň? Bez scénáře, s mikrofonem a nonstop online

Sockaři na místě bleskově stříhají rozhovory a servírují okamžitý obsah přímo do mobilů diváků. Jak vypadá zákulisí jejich práce a proč se bez nich moderní kultura už neobejde?

Každý na to jdeme po svém a já to vidím jinak. Když se na rozhovor chystám já, Jiří Trnka z Českého rozhlasu, mám za sebou tři a půl hodiny poctivé rešerše doma u stolu a všechno dopředu dojednané. Jako novinář z velkého média očekávám, že všechno bude profesionální, do detailu připravené, produkce mi dovede hosta na určené místo a já dostanu v klidu svou dvojku bílého vína. Sockaři naopak přichází nepřipravení. Mezitím jsou skvělí, o to míň spí, na festivalu tráví násobně víc času a jedou v neuvěřitelném tempu. Než já projdu veškeré plánování, střih a cestu do vysílání, oni už bodují na síti. Nepotřebují složitou přípravu, jsou pohotoví, zapnou mobilní telefon a ptají se na první věc, která je v danou chvíli napadne. Nebojí se položit i zdánlivě absurdní dotaz, třeba zda má herec Jiří Plojhar něco společného se šéfkuchařem Zdeňkem Pohlreichem. Cílem není rozbor filmové řeči, ale okamžitá atmosféra, vtip a autentičnost.

Tento přístup vyžaduje obrovské tempo a neustálou pohotovost. Když se jednoho ze sockařů ptám, co v notebooku zrovna stříhá, bez obalu mi odpovídá: „Já tady zrovna stříhám rozhovor, za který mě patrně vyhodí.“ Zpracovává rozhovor s hercem Tomášem Weberem a se smíchem přiznává, že film ani neviděl a netušil, že v něm Weber dabuje medúzáka. V téhle bezprostřednosti a přiznané nezkreslenosti je celá podstata věci. Dnešní sledující na Facebooku, Instagramu nebo TikToku nechce strojené tiskové zprávy, ale reálný pohled do zákulisí. Pohled na tuhle usměvavou partu s chlupatým mikrofonem mě osobně „hrozně" baví. I když dělají věci úplně jinak, má to své věrné publikum a mě baví to pozorovat a obdivovat. Ve finále děláme to samé, jen každý s jiným zázemím a pro jinou cílovou skupinu. Pro mě jsou to prostě kolegové z branže.

Rozhodně se na ně nedívám s rozpakem, naopak je obdivuju za to, s jakou lehkostí a energií dokážou pracovat. Stejně to vidí i vedení festivalu. Martina Kurfirstová, která letos za festival pro Český rozhlas mluví nejčastěji, přiznává, že technologiím mladého týmu sice sama nerozumí a sockaři jsou pro ni tak trochu mimozemšťané, jejich práce je ale klíčová. Dnešní divák vyžaduje rychlé vizuální zprávy a krátká videa. Bez neustálého zásobování sociálních sítí by festival v digitálním prostoru dnes už prakticky neexistoval.

Já bych psal dál, ale „prej" už se dneska moc nepíše.