Jsme z toho vedle. . .
...jak se stromy přebarvují, jak se každý zajíc a každá žížala umí připravit na zimu, jak se i voda a vítr chovají na konci října jinak než na jaře a v létě... začíná fejeton Jiří Tomáš Blažek. Jestli máte problémy s podzimem, jako s dobou smutnou a způsobující deprese, přichází vám možná autor na pomoc.
Jsme z toho vedle, jak se stromy přebarvují, jak se každý zajíc a každá žížala umí připravit na zimu, jak se i voda a vítr chovají na konci října jinak než na jaře a v létě. U těch stromů je to proces pro lidi velmi poučný; dělají to každý rok ve stejné kvalitě, to barvení a svlékání, dělají to bez lidského zásahu, ani tužkové baterie nepotřebují, ani přepínače režimu letního a zimního času, denního a nočního proudu. Dělají to každoročně a bezvadně. Beze správních a dozorčích rad, bez lobování, bez kontaktů na kraji, ministerstvech, OSN. Dokonce ani v Bruselu ještě nemají kancelář s tlumočníkem a ředitelem. Jsme z toho vedle a říkáme někdy, že to je taková krása, ta barevná podzimní paleta, že kdyby to člověk namaloval, byl by to kýč. Nemusel by, nutně nemusí. Ani fotografie nemusí být kýčem. Jen víc než u portrétů lidí, vadí mi u barevných stromů nedostatek vůně. To počínající tlení a jinovatka v jednom loku. A trochu pohybu stínů padajících lístků, listů, roku. Ten jako by zmar a s ním souvislá naděje na přerod. Jestli hledají lidé metafory, je jich náruč v těch nejprostších a současně nejsložitějších metamorfozách. Je to takhle smíšeno, ta jednoduchost s komplikacemi převtělování. A bez tužkových baterií.
Jsme z toho vedle a nechceme pochopit, že do smíšeného lesa stromů patříme i my. I my se na podzim barvíme, vybarvujeme. A ne v tom zaběhaném výkladu smyslu této metafory to říkám; barvení v přerodu nálady to myslím. Podzim je, a daleko víc než zima, prý, doslova pařeništěm depresí, inkubátorem chandry. Do smíšeného lesa světa patříme, do jeho smíšených nálad.
Ale já chci právě uprostřed všech těch barev a vůní zkusit přesvědčit všechny o tom, že od těch stromů se přece jenom, a při tom zásadně, lišíme. Není třeba po každém létě odhazovat svršky, naopak, přibíráme je na sebe, což se může zdát argumentem povrchním, ale není to tak; vnitřní deky a vesty a oteplováky nepotřebujeme. I v zimě zůstáváme aktivní, náš akční rádius zůstává nezmenšen, ochlazením některých svých částí získáme větší prostor pro schopnosti částí jiných.
Jen na slunce neprávem zapomínáme, které to všechno přebarvení a ochlazování a oteplování zařizuje. Někdy se zdá, z chování těch, kterým podzim způsobuje tu chandru, a vážně prý on, že o návratu jarního tepla vědí stromy lépe, než my, lidé. Nesouží se, nesmutní. Jen se zklidní, aby neplýtvaly energií. Což my, díky tužkovým a dalším bateriím, dělat nemusíme, ergo kladívko, nemusíme mít ani v tomhle punktu zrovna v říjnu horší náladu, než má kaštanová alej. Jsme z toho vedle, ale nemusíme být. Když si nasbíráme do našich vlastních tužkových baterií dost barev a vůní z listí, nahřejeme kdykoliv tu bílou na sněhu tak, že vydá všechny ostatní barva spektra. Na to nezapomínat; skrz šálu a deštník nezapomenout na ten zázrak všech barev v jedné, všech nálad v listí nahoře i dole. Jsme z toho vedle, ale je to příjemně rytmické, nezapomínejme.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
