Jiří Stočes: Tichá vzpomínka na sametovou revoluci. Máme, co jsme chtěli?

Zítra je 17. listopadu, další z řady státních svátků. Výročí tzv. sametové revoluce letos není nijak „kulaté“, od té události nás dělí 29 let, přesto však asi mnozí z nás cítí, že je důležité ji znovu připomenout. Vždyť právě od tohoto historického zlomu se odvíjí naše současnost. Pád komunistické totality a obnovení demokracie naprosto zásadně ovlivnily život nás všech, kteří jsme byli svědky a do jisté míry i aktéry této historické změny. Nedokážu říci, zda a jak to vnímají mladí lidé narození po roce 1989, doufám ale, že jsme jim naši zkušenost alespoň v nějaké omezené míře dokázali předat.

Tichá vzpomínka – proč ne?

V této souvislosti je pro mě nepochopitelné, že prezident republiky se již druhý rok rozhodl o tomto dni mlčet. I když možná, že v jeho případě je to tak nakonec lepší. Nicméně jím propagovaná tichá vzpomínka má také něco do sebe. Pokusím se k ní nabídnout jeden námět.

Tvrdíme-li, že 17. listopad 1989 je počátkem naší současné éry, je na místě kriticky zkoumat, zda tomu tak skutečně je. Zda ideály, které tehdy vedly drtivou většinu obyvatelstva k vyjádření kritického názoru na stav státu, stále platí. Zda cíle, které jsme si tehdy vytýčili, byly dosaženy a zda se jich držíme i nadále.

Rekapitulace sametové revoluce

Možná namítnete, že ony ideály a cíle byly u každého z nás trochu jiné. To je jistě pravda, přesto však trvám na tom, že přinejmenším na těchto pěti panovala celospolečenská shoda:

1. Chtěli jsme svobodu, tedy moci se svobodně vyjadřovat k tomu, co se kolem nás děje, sdružovat se s těmi, které si sami vybereme, nezávisle se rozhodovat ohledně své budoucnosti a volně se pohybovat, včetně cest do zahraničí.
2. Chtěli jsme demokracii, tedy možnost ovlivnit prostřednictvím voleb to, kdo nám bude vládnout. Demokracii, v níž jsou zároveň zákonem chráněny a respektovány menšiny a menšinové názory, jejichž nositelé tak nemusí pouze „držet hubu a krok“. Chtěli jsme, aby politika přestala být neprůhlednou špinavou záležitostí úzké skupiny navzájem provázaných prominentů. Odmítali jsme papaláše, kteří neměli o skutečném životě občanů ani ponětí a co víc, dávali to okázale na odiv.
3. Chtěli jsme, aby se přestalo lhát. O skutečném stavu naší země, o lidech, kteří ji tehdy vedli i o těch, kteří s nimi zásadně nesouhlasili. Odmítali jsme ideologické překrucování minulosti. Toužili jsme po zcela nezávislých novinách a soudech. Věřili jsme v to, že pravda je jen jedna, absolutní, univerzální, ta, která osvobozuje a která vítězí.
4. Chtěli jsme tržní hospodářství. Komu se za komunistů podařilo vycestovat na Západ, ten jasně viděl, že tolik kritizovaný kapitalismus vede k daleko větší prosperitě země a jejích obyvatel, než opěvovaný socialismus. Bohatství těchto zemí mělo za následek i štědrou sociální politiku, takže komunisty proklamované výdobytky socialismu byly vlastně nulové. Taky už nás nebavily věčné fronty v obchodech a neustálé shánění podpultového zboží.
5. Chtěli jsme zpátky do Evropy. Chtěli jsme být součástí západoevropské kulturní oblasti, stojící na křesťanství, osvícenství a liberální demokracii. To slůvko zpátky jasně naznačovalo, že jsme se součástí takovéto Evropy již v minulosti cítili, ovšem tato příslušnost byla komunistickou diktaturou podřízenou zájmům Sovětského svazu zpřetrhána. V neposlední řadě jsme tehdy také snili o tom, že budeme součástí probíhající evropské integrace.

Takže pokud budete, milí posluchači, zítra stejně jako Miloš Zeman nad oním nekulatým výročím sametové revoluce tiše rozjímat, zkuste si sami pro sebe poctivě odpovědět na otázku: Máme, co jsme chtěli? A chceme to vůbec ještě?