Jiří Stočes: Sněhová kalamita, nebo jenom zima, jak má být?

8. únor 2019
Zasněžená Plzeň (Ilustrační foto)

Leze vám sníh krkem? Nebo se radujete, že je konečně zima, jak má být? Nad sněhovou nadílkou hloubá ve svém fejetonu Jiří Stočes.

V neděli ráno jsme se v Plzni probudili do hustého sněžení, které pokračovalo s přestávkami skoro celý den. Napadlo zhruba 20 centimetrů mokrého sněhu. Auta i chodci, pokud se vůbec rozhodli vyrazit ven, se jen pomalinku prodírali závějemi kupředu.

Sněhová kalamita

Média hovořila o sněhové kalamitě a zpočátku to vypadalo skutečně dramaticky. Silnice neprůjezdné, dálnice ucpaná stojícími kamiony, příměstská hromadná doprava někde ani nevyjela a vlaky zrušené kvůli stromům, které pod tíhou sněhu spadly na trať. Tisíce lidí byly dočasně bez elektřiny. Přes noc navíc rozježděná břečka zamrzla, takže v pondělí přinesly tištěné, internetové i televizní noviny rekordní množství obrázků automobilů různých velikostí i značek, zapadlých v příkopech, závějích či na svodidlech. Do zaměstnání, na nákup či k lékaři se dalo dostat jen s obtížemi, starší a imobilní občané raději nevycházeli vůbec.

Řada lidí, kterým sníh překazil jejich plány, byla poněkud našňupnutá. Několikrát jsem nechtěně vyslechl rozhořčený telefonát, v němž byla omluva za pozdní příchod doprovázena žehráním na sníh, díky němuž dotyčný vůbec nevyjel s autem a musí se vléci tramvají. Tradičním cílem spílání byli také silničáři, protože nedokázali ihned zprůjezdnit zrovna tu silnici, kterou stěžovatel potřeboval.

Sníh je komplikací, s níž jsme zapomněli počítat

Není pochyb o tom, že takováto nadílka sněhu znamená pro běžný chod naší civilizace určitou komplikaci. Ale tak to s prominutím bylo vždycky. Jenomže dřív s tím lidé jaksi počítali, protože takové prostě bylo obvykle v zimních měsících počasí. Dvacet čísel sněhu nikoho nerozhodilo. Jo, kdyby třeba metr, že se ani dveře od domu nedaří otevřít, to už by možná skutečně bylo na místě mluvit o kalamitě. Ale jinak – sníh byl normální a všichni s omezením svého pohybu počítali. Navíc dostatek sněhu byl důležitý, neboť jak praví lidová pranostika, „únor bílý pole sílí“.

My už tuhým zimám dávno odvykli. Proto nás sníh takto zaskočil. Chceme být pány svého času, auta nám umožňují neomezenou mobilitu, jsme zvyklí na svůj standard a pohodlí. Myslím, že je jedině dobře, když nám příroda připomene, navíc takto decentně, jak sami sebe klameme. Když nám ukáže, jak jsou občas ty naše technické vymoženosti a vychytávky k ničemu, jak nás zbavují dříve běžných znalostí a schopností. Když nás příroda prostě donutí zpomalit, ztichnout a vnímat svět kolem sebe trochu jinak.

Sníh a mráz k zimě patří! Nejen v pohádkách…

Protože pouze ten, kdo přestane nadávat a přijme změněnou situaci, je schopen vidět i nebývalou krásu zasněžené krajiny a radovat se z toho, co sníh nabízí. Jako děti. Ty jsou ze sněhu vždycky nadšené. Ostatně – když jim vykládáme o čtyřech ročních obdobích, vždycky představujeme zimu tak, že všude leží sníh, sáňkuje se, bruslí, lyžuje, staví se sněhuláci atd. Také když je zima v pohádkách, filmech či knížkách, vždycky u toho musí být sníh a led. Sníh totiž stále ještě představuje základní atribut zimy, něco, co v našich hlavách zimu charakterizuje. V reálu však takové zimy už téměř nejsou, leda tak na horách, kam se za sněhem musí dojet. Proč tedy v momentě, kdy tahle idylická „ladovská“ zima na pár dní dorazí i do nížin a měst, začneme plašit a nadávat? Není to absurdní? Zkusme se tedy ze sněhu radovat jako děti! Konečně máme zimu, jak má být!

Spustit audio
autor: Jiří Stočes|zdroj: Český rozhlas