Jiří Stočes: Modernizace čili odlidštění?

Těžce snáším tzv. modernizaci železničních tratí. Za velké evropské peníze se vedle kolejí, náspů, mostů, tunelů a v tuzemsku mimořádně robustních betonových odhlučňovacích stěn také z gruntu mění podoba nádraží.

Zmodernizovaná menší nádraží jsou pustá

Kolejiště se kvůli klesající nákladní přepravě redukují. Staví se nová nástupiště, která umožňují velmi pohodlný nástup a výstup. Vystoupat se na ně dá ovšem pouze podchodem, což je zpravidla otázka několika minut. Některé stanice, ba i zastávky jsou vybaveny světelnými tabulemi, leč informace o příjezdu vlaku na to či ono nástupiště se často objeví až velmi krátce před tím, než se tak skutečně stane. Na menších nádražích zmizely prodejny jízdenek, čekárny a někde je problém i s lavičkou. Především zde ale zmizel jakýkoliv železniční personál, nádražní kiosky či restaurace, ale i toalety či výlevky s pitnou vodou, dříve považované za nezbytný standard. Zkrátka se počítá s tím, že cestující přijde k vlaku pár minut před odjezdem, nastoupí a odjede.

Příznačným dokladem tohoto trendu jsou nádraží na trati z Plzně do Chebu.  Jezdil jsem tam kdysi trampovat. Nádraží v Pavlovicích, Svojšíně, Pňovanech, Plešnici či Kozolupech bych sice ani tehdy nenazval útulnými, ale ve srovnání s dnešním stavem vysloveně žila. Pokud sem dnes dorazíte třeba hodinu před odjezdem vlaku, vězte, že to bude perná hodinka čekání uprostřed betonu. Snad nejhůř dopadlo nádraží ve Svojšíně. Nádražní budova s opravenou fasádou je zavřená, kdysi slavný kiosek U draka téměř v ruinách, na nástupiště vedou výlučně bezbariérové podchody o délce několika desítek, ne-li stovek metrů. Nikde ani živáčka, sedět se dá jenom na v létě rozpáleném a v zimě profukujícím peróně.

Čekárna s hračkami a knihovničkou

Nedávno jsem shodou okolností pobyl asi půl hodiny na malém nádraží v Jincích, to je na trati ze Zdic do Příbrami, již ve Středočeském kraji. Tady ještě modernizace neproběhla. Doskok ze schůdků vlaku na zem představuje pro starší lidi či mámy s kočárky jistě noční můru. Nádražní budova je v celkem bídném stavu, ale čekárna, ačkoli rovněž rozhodně nezářila novotou, mě nadchla – měli tam dokonce i hračky pro děti a knížky vyřazené z knihovny. A k tomu paní v pokladně, která si nás hleděla, jako bychom byli u ní doma. 

Není vyhnutí?

Samozřejmě vím, že zmiňovanou modernizací se výrazně snižují náklady na zaměstnance. Že správa a péče o nádražní budovy je z hlediska hospodaření nemalým břemenem. Že naprostá většina cestujících skutečně přijde až těsně před odjezdem vlaku a prioritu vidí v rychlosti přepravy. Že u osobních vlaků a lokálek stále klesá počet cestujících, naopak stoupá u dálkové přepravy mezi velkými městy. Že se úplně stejně mění doprava na železnici i jinde v Evropě. Že tudíž asi není vyhnutí…

Přesto mě to docela děsí. Ono se to totiž zdaleka netýká jen železnice. Místo přímé komunikace s lidmi mačkáme jakési čudlíky či klikáme myší v počítači. Život se stává až příliš standardizovaným, možná pohodlnějším, ale zároveň nudnějším.

Stroj neumí být originální

Mně prostě lidé zajímají více než čudlíky a virtuální realita. Je to asi donkichotské, ale odmítám si třeba přes veškeré výhody kupovat jízdenky na internetu či v automatu. Chci je pořídit u okénka v pokladně, případně u průvodčího. Jistě, mohu natrefit na protivného, otráveného či koženého člověka a nic příjemného to nebude. Ale stejně tak může být ten druhý člověk laskavý, milý nebo vtipný. Taková setkání mě pak nabíjejí a obohacují.

Žádný automat totiž nevymyslí příběh, vtipnou odpověď ani neprojeví pochopení. Neumí řešit mimořádné situace, pro které není naprogramován. Prostě nikdy nebude originální. A o tom, že lidský úsměv a smích žádný smajlík nenahradí, vás snad přesvědčovat nemusím.