Je to kočovný život, ale všude jsem ráda, říká dirigentka Miriam Němcová

30. září 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Dirigentka Miriam Němcová

V Karlových Varech bude ve čtvrtek při závěrečném koncertu festivalu Dvořákův Karlovarský podzim dirigovat Miriam Němcová. V tuzemsku patřila k průkopnicím v oboru, který ovládali pouze muži. 

Do lázní se Miriam Němcová pracovně vrací tak trochu domů. S tamními symfoniky spolupracuje už desítky let. Nejen o tom promluvila v rozhovoru s Josefem Šorfou:

V Karlových Varech jste byla jako dirigentka v ročním angažmá, jaké to je se sem vracet. Nastupujete pomyslně do stejného vlaku, nebo už je to úplně jiná jízda?

Do Varů jsem jezdila ještě před svým ročním angažmá, od studentských let jsem tu zpívala v Karlovarském pěveckém sboru, který vedl dirigent Josef Herzl. Moje maminka Dagmar Rosíková tu jako sólistka zpívala většinu sopránových sól. Profesor na pražské HAMU a dirigent Karlovarského symfonického orchestru Radomil Eliška, mě učil dirigování. V roce 1991 jsem udělala konkurs na dirigentku KSO a rok tu působila. Když se překlenu k dnešku, mám tu ještě spoustu bývalých kolegů. Je tady ale i hodně mých studentů, už pětadvacet let vedu na pražské konzervatoři symfonický orchestr. Tak se to prolíná. Takže je otázka, jestli nastupuji do nového vlaku. Spíš ne.

Vy jste absolvovala skladbu a dirigování na Pražské konzervatoři a dirigování na Akademie múzických umění v Praze. Byla jste tam v ročníku jediná žena?

Dirigentka Miriam Němcová

Bylo to tehdy složitější. Na konzervatoři jsem byla jediná žena a na AMU taky. Tam jsem jeden rok nesměla studovat a musela si tak odpykat jakýsi politický škraloup, když jsem měla při vystoupení na krku křížek. Navíc někteří pedagogové říkali, že na akademii nikdy žádná žena nebyla a ani tam být nemusí. Dnes už to tak není.

Čím je nepoměr mezi dirigenty a dirigentkami daný. Bylo to nějakým „zvykovým právem“?

Myslím si, že to byla tradice, jinak dnes u nás ani ve světě není pro ženy problém dirigovat. Mě zas naopak vadí, že se dnes dělají soutěže a workshopy jen pro dirigentky. Přijde mi to absurdní. Myslím si, že je to jedno, kdo za dirigentským pultem stojí, jestli muž nebo žena. Tam jde o to, jestli to funguje nebo to nefunguje.

Působila jste v Komorní opeře Praha, v Divadle F. X. Šaldy, spolupracovala s Karlovarským symfonickým orchestrem, vedla dirigentské kurzy v Soulu, pracujete s Filharmonií Hradec Králové. Do jaké míry je dirigentský život kočovný? Dojíždíte za prací nebo se na čas stěhujete?

To záleží na tom, jak je to daleko. Do Hradce se dá jezdit každý den, ale dá se to zkombinovat s mým učením na Pražské konzervatoři. Vary jsou dostupnější hůř. Kočovný život to je, ale dá se to zvládnout. Mám jednadvacetiletou dceru, kterou jsem vychovala sama.

Máte nějaké oblíbené orchestry, se kterými ráda spolupracujete, nebo to v případě špičkových profesionálních těles nehraje takovou roli a jde spíš o konkrétní skladby, které zkoušíte?

Je to spíš o tom, jak si s tím orchestrem rozumíte. Proto právě jezdím ráda do Varů, protože je mi tady dobře. Orchestr hraje moc dobře, a ten výsledek, je vždycky, snad to nezakřiknu, výborný. Ráda jezdím i do Hradce, ráda jsem byla ve Státní opeře. Málokdy se stane, že bychom si nerozuměli. Takže já jsem vlastně všude ráda.

V karlovarském Grandhotelu Pupp uvedete závěrečný koncert Dvořákova karlovarského podzimu, kde zazní skladby Antonína Dvořáka, Giuseppe Verdiho, obě spojené s tématem Othella, a kantátu Carla Orffa. Která z nich je vám nejbližší?

To je těžká otázka. Dramaturgii jsem připravovala já. Dvořák a Verdi jsou moje srdeční záležitosti. Protože jsem spíš vokálně – instrumentální člověk, tak jsem chtěla zařadit něco blízkého operní hudbě. Posluchači uslyší baletní hudbu z Verdiho opery, která se hrává málokdy. Dvořák je pro mě nejúžasnější skladatel (mimo jiných), a jeho Othello je nádherná skladba. Je zajímavé porovnat ho s Verdim. Je to shakespearovské téma, ale úplně jiná hudba.

autor: Josef Šorfa
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?