Jarní šlupky
Jaro je tady. Tvrdí to autor fejetonu Jiří Tomáš Blažek, ale všiml si toho po svém, díky ženám. Nazval jej Jarní šlupky a píše: Když jsem onehdy pochválil kolegyni její boty, mimochodem opravdu pěkné boty, odpověděla mi podle vzoru vší ženskosti: "Ále, to už jsou takové šlupky.". Nebyly to šlupky, byly to boty kožené, krásně barvené, oko i nohu hřející, vůbec ne staré. Historicky to myslím s tím vzorem chování žen po pochvale.
Možná už v jeskyni říkaly ženské lovcům, když se ti flirtovně zmínili o jejich svršcích, ále, to už je taková stará kůže. No, tam to začalo, ten příběh bleskově stárnoucích svršků našich žen. Já bych ty boty nechválil, kdyby nebyly opravdu šik, já bych o nich nemluvil, já bych, jako jiní hlupáci, chválil třeba kliku, ale leštění bot, pokud nelžete, připadá mi rytířštější než těch klik.
O kůžích a jiných svršcích je to dnes proto, že už nakouklo jaro. Jestli vám to nepřipadá, třeba kvůli kompostu nebo střeše či autu, ženy tohle vědí skrzeva svůj šatník už tak od ledna. Nic totiž nestárne tak rychle, ani noviny, dokonce ani vy ne, pane, jako šatníky našich žen. O počítačích se říká, že jsou morálně zastaralé už v okamžiku nákupu, ale to kam se hrabe počítač na dámský kostým! Počítač, i ten dokonale morálně zastaralý, čipového primitiva, hardwarový šunt, megabajtovou mrtvolu, můžete bez ostudy používat i několik let, protože základní funkce plní morálka nemorálka. Ale dámský kostým, šaty, boty? Všechno je to krásně nové v obchodě, ještě na cestě domů je to dobré a potom při prvním venčení. Podruhé už má perfektně vypadající kostým takové morální vrásky, řekl bych, střihovou celulitidu, že mu začne zvonit hrana. Mimochodem, vy si možná myslíte, že moli do šatníků přilétají, ale to není pravda, moli jsou dodáváni už spolu s kostýmem, a pokud ne, ženy si je nakupují a učí je žrát to, co v šatníku potřebují obměnit. Takto vznikla v hudbě i ona polovina smutné tvorby v mollových stupnicích. Začátek v dur, ale už taková třetí, čtvrtá symfonie pořádného skladatele je v moll, protože tak jde život a šatníky v něm.
Dospěl jsem, (ne úplně ve všem, to netvrdím, natolik jsem opravdu dospěl), dopěl jsem k tomu, že ženě je třeba dát největší prostor, dobu na užití si novinky, při nákupu. To muži dělají špatně, když jsou otrávení a netrpěliví při nákupech ženy něčeho na sebe. Jsou přesvědčeni o tom, že žena chvátá, aby to něco už měla doma, v šatníku nebo v botníku. Hloupost, protože tam je to cokoliv polomrtvé už v okamžiku uložení. Za výlohou a v obchodě, když to ještě není její, to je ten nejhezčí čas koketérie, zkoumání možného, test případného vlastnictví.
Je jaro, a ledacos, co se mužům v šatníku a v botníku jejich ženy jeví jako dobré, ba výborné a těm lakomým docela skvělé, má už neodpáratelnou visačku s nápisem šlupka. Jestli si to, pánové, nemyslíte, pak vězte, že to označení je cibulově důvodné; ano, podle cibulových sukniček, podle těchto šlupek je řízeno přeoblékání našich žen. Zkoumejte cibuli a přijdete na to, proč a jak skladatelé začnou komponovat v moll. A neplakejte u loupání, neplačte ani tehdy, když pod několika dosud neviditelnými slupkami objevíte tolik zárodků sukýnek nových. Ti malověrní zjistí, že cibule je složena výhradně z nových a z dalších svršků, ovšem my optimisté nepátráme a chválíme pokud to jde, dokud je to únosné. Ale i my víme, že o tom, nakolik je to či ono ještě únosné, rozhoduje žena. Užijte si proto i vy, milí muži, ony krásné chvíle před výlohami a u regálů. Jakmile začnete brzy remcat, stáváte se protivným, možná de mode, možná morálně zastaralým, možná, ve zvláště plačtivých etudách, dokonce šlupkou...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
