Jak velký bude NP Šumava? Před 30 lety vyvolávala tato otázka obrovské emoce

Už na začátku roku 1990 se začalo velmi intenzivně pracovat na vyhlášení nového národního parku v tehdejším Československu. Do příprav bylo zapojeno mnoho lidí, kteří přinášeli své poznatky a představy. Jednou z hlavních otázek byla velikost nového parku.

Ve hře byly tři varianty. Ta první, velká, počítala s tím, že součástí Národního parku Šumava bude i část Královského Hvozdu na Železnorudsku, tedy oblasti Černého a Čertova jezera, Bílé strže, Jezerní hory, Velkého a malého Ostrého či Svarohu. Na jihu měl být součástí parku i Boubínský prales. Druhá varianta střední velikosti je ta, která nakonec byla vyhlášena a známe ji všichni.

Čtěte také

Národní park Šumava oslaví 30. výročí. Jeho vznik nebyl vůbec jednoduchý

Třetí varianta byla malá. Podle té se měl národní park rozkládat jen v oblasti Modravy a Kvildy, v těch místech, které přiléhaly k tehdy starému Národnímu parku Bavorský les. S touto variantou přišel jeden z obyvatel obce Kvilda. „To byl pan Malík. Měl hospodu na Kvildě. Varianta měla podporu u spousty místních lidí a Kvilda byla tehdy obec pohraničníků. Tam nikdo nebyl úplně nadšený z národního parku – oni měli rádi revoluci, ale to byli lidi, kteří se sžili s tím systémem. Žili na hranici, kde vládly estébácké manýry, každý hlídal každého, nikdo nemohl pořádně do lesa, aniž by o tom nevěděli ostatní. Měli jistotu zaměstnání. Brali peníze na víc za to, že musí žít "na hranici světa". Tady bylo poměrně dost výhod ze socialismu a lidi by o to neradi přišli. Malíkova úvaha byla celkem pragmatická. Nakreslil park naproti Bavorskému národnímu parku. A ten byl tehdy poloviční, než je dnes," popsal ředitel Správy Národního parku Šumava Pavel Hubený.

Velikost se nakonec vyřešila a jelikož vyhrála střední varianta, mohlo by se říci, že to byla výhra kompromisu. V průběhu 30 let existence ještě několikrát došlo k debatám o tom, že by se Národní park Šumava měl zmenšit, nebo by se z něj měly vyjmout obce, ale nakonec je velikost neměnná celých třicet let. Co se však měnilo, byl přístup k ochraně přírody, jak se má v parku zasahovat či nezasahovat. A to bylo předmětem debat i před založením národního parku. Skupina ochránců přírody, kteří byli pracovníky tehdejší Správy CHKO Šumava Sušici, prosazovala hned od začátku divočinu na území budoucího národního parku.

Žádná divočina, lidé nesmí přijít o práci

„Proti tomu byl poměrně velký odpor obecně. Slovo divočina se nenosilo a nikdo to ani moc nechtěl prosazovat. Samo nové ministerstvo životního prostředí se děsilo takové myšlenky a celkem logicky, protože abychom mohli národní park vyhlásit, bylo potřeba přesvědčit lidi, místní komunity, místní odborníky. Všechny zajímalo, jestli nevzroste nezaměstnanost. Tady se pracovalo hlavně v lesnictví a zemědělství. Lidé se báli o práci. Tak si ministerstvo řeklo, že tady teď žádná divočina být nemůže, musíme hlavně lidem zajistit zaměstnání a pak se můžeme bavit o nějaké ochraně přírody a krajiny," dodal Pavel Hubený.

Od té doby se hodně změnilo. Lidé na Šumavě nyní živí hlavně turismus, který je navázán právě na tu divočinu, která se zde ponechala. Ale k tomu byla opravdu dlouhá cesta, která ještě úplně neskončila.