Dřív se syn válel po zemi a křičel, dnes můžeme jet MHD nebo navštívit restauraci

26. duben 2022 19:24, aktualizováno

Irena Vítovcová z Plzně je předsedkyní a ředitelkou občanského sdružení Procit, které se zaměřuje na pomoc jedincům i celým rodinám, jimž nějakým způsobem zasáhl do života autismus. Pomáhá tak mnoha lidem z celého kraje. Sama má syna, který trpí těžkou formou poruchy autistického spektra.

„Autismus je vrozená porucha postihující sociální a komunikační sféru jedince. Jedná se o nevyléčitelnou vadu, člověk s autismem žije, a záleží na tom, jakou míru poruchy autistického spektra jedinec má. Může mít lehkou, ale i tu nejtěžší formu, která je spojená s problémovým chováním a dotyčný třeba ani nemluví,“ popsala na úvod ve stručnosti autismus Irena Vítovcová, která pokračovala povídáním o svém synovi:

„Matyáš byl zdravé miminko a až v batolecím věku kolem roku a půl se začal chovat jinak. Diagnózu nám potvrdili v Praze v jeho necelých 3 letech. Dnes, v jeho téměř 17 letech, je jeho stav mnohem lepší, než když byl malý kluk. Problémové chování a projevy autismu byly tehdy opravdu veliké. Naučili jsme se časem s jeho jinakostí pracovat a také on sám si zvykl na svět, v němž žije. Důležitý je přístup pedagogů i nás všech v rodině.“

Maminka Matyho, jak mu jeho okolí říká, dnes se synem může absolvovat alespoň běžné věci, jako třeba jízdu MHD nebo návštěvu restaurace. V minulosti to však bylo mnohem obtížnější: „Když byl Matyáš menší, měl hodně časté záchvaty, tudíž když došlo k nějaké tenzi, například v tramvaji, na ulici, nebo v obchodě, neuměl to zpracovat a válel se třeba po zemi nebo křičel. Hodně často vokalizoval, i když běžně nemluví. Ale s věkem se to zlepšilo, zklidnil se. Hlavně my už víme, jak předcházet těmto problémovým situacím. Takže nemůžeme absolvovat všechny aktivity, ale takové ty běžné ano,“ řekla Irena Vítovcová.

Touha po lásce a objetí byla silnější než strach

Druhý syn předsedkyně a ředitelky občanského sdružení autismem netrpí. Bylo však riziko, že i on by tuto poruchu mohl mít: „Těch rodin je mnoho, kde se narodí 2 i více dětí s autismem. To je jasné, že jsem se bála, bylo to veliké rozhodnutí. Já jsem ale strašně toužila po tom, zažít pocit matky, zažít pocit, že mě někdo miluje, obejme. Od Matyáše jsem nedostávala absolutně žádné projevy vřelosti, lásky. Syn se choval prostě úplně jinak, než běžné malé dítě, které se k vám přivine. Neměl rád doteky a byl rád sám. Velmi jsem tedy toužila po tom, mít ještě jedno dítě. V momentě, kdy jsme se pro něj s manželem rozhodli, tak jsem si toto riziko vůbec nepřipouštěla,“ uvedla.

A jak je to dnes s projevováním citů ze strany staršího syna? „Nedává najevo projevy lásky nebo náklonnosti, ale ani nedává najevo projevy nevole. Jak je v tom svém stabilním módu, tak vím, že je spokojený a poznám na něm, když má radost z toho, že je ve svém domácím prostředí. Poznám na něm i to, když se mu něco nelíbí. Ale že by ke mně přišel a obejmul mě, tak to ani náhodou,“ popsala smířeně Matyho maminka.

Jako bratři si k sobě její synové cestu nenašli

Kryštof, druhorozený syn Ireny Vítovcové, má se svým bratrem tak trochu jiný vztah, jak popisuje sama paní Irena: „Mají spolu hezký vztah, ale jako bratři k sobě cestu moc nenašli, protože když byl Kryštůfek malý a Matymu byly 4 roky, tak pravděpodobně ze žárlivosti chodil Matyáš s polštářem a dusil Kryštofa v postýlce a kolébce. Bála jsem se, že ho opravdu jednoho dne udusí, takže jsem s kolébkou jezdila i na toaletu. Manžel dal synovi rázně najevo, že takhle tedy ne, takže se Matyáš stáhnul a od té doby si Kryštofa vůbec nevšímal, jako kdyby neexistoval. Jsou vedle sebe, ale každý je mentálně na úplně jiné úrovni.“

Jaký vzkaz má Matyho maminka pro rodiče, které potkal podobný osud? A co například plánuje v rámci občanského sdružení Procit? Nejen to se dozvíte ve dvou přiložených reportážích.

autor: Kateřina Dobrovolná | zdroj: Český rozhlas Plzeň
Spustit audio