Arzen, olovo, dokonce zlato či stříbro. To vše mohou obsahovat houby

Češi jsou národem houbařů. A když na Šumavě začnou růst, zažívá území národního parku i CHKO Šumava skutečný nápor návštěvníků – většina z nich má v ruce jeden nebo dva košíky a v kapse ještě pro jistotu plátěnou tašku. Proč ne? Sbírání hub je zábava, člověk se projde na čerstvém vzduchu, v přírodě a ještě si zajistí dobré jídlo. Jenže i tahle kratochvíle má svá proti. Plodnice hub do sebe akumulují nejrůznější chemické látky.

"Obecně dřevokazné houby, které rostou na dřevě, akumulují málo rizikových prvků. Naopak houby, které rostou na odumřelých organických substrátech, exkrementech živočichů toho akumulují hodně. Většina hub je u nás mykorhizních, tedy žijí v symbióze s kořeny stromů, takže některé akumulují hodně nebezpečných látek, některé málo a přesně se neví jak," vysvětluje Ivan Suchara z výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví.

Zajímavé je, že stejný druh houby v jednom případě v sobě absorbuje relativně velké množství nejrůznějších chemických látek, jak třeba arzen, olovo, selen, nebo dokonce zlato či stříbro, a totožný druh rostoucí nedaleko obsahuje těch látek o dost méně.

„To je velmi různé. V podstatě akumulace látek v houbě závisí na druhu, na půdním typu i půdním druhu a na míře znečištění půdy. Ví se, že třeba arsen velmi akumuluje jedna houba – baňka velkokališná, která u nás není příliš sbíraná, ale třeba hřib namodralý – žlutomasý hřib, který na řezu modrá, arsen také kumuluje. Pak to jsou houby jako pýchavky, žampiony, některé bedly a mohou to být i lakovky. Tyto malé houby se moc nesbírají, spíše jako příměs hub do octa na ozdobu, jako lakovka ametystová a podobně. Opravdu závisí na místě, kde houba roste," doplňuje Ivan Suchara.

Je ale nutné dodat, že přesto, že se v houbách vyskytují nejrůznější látky a to i ty, které nejsou pro lidské tělo prospěšné, tak při střídmé konzumaci hub by to ze zdravotního hlediska neměl být problém.