Alena Zemančíková: Rozlomená doba

Je zde exkluzivní Muzeum umění, jeho staré sbírky si může návštěvník prohlížet v Arcidiecézním muzeu v prostorách olomouckého hradu a arcibiskupského sídla (jen samotné interiéry jsou exponátem), moderní umění je vystaveno v budově na Denisově třídě. Tam se až do 27. ledna nachází aktuální výstava Rozlomená doba 1908 – 1928 s podtitulem Avantgardy ve střední Evropě.

Výstava ukazuje výtvarná díla autorů zemí, které  po skončení 1. světové války (v níž řada výtvarných umělců sloužila v armádě) stály před historickým úkolem vybudovat nový stát. Návštěvník výstavy vidí, jak ve středoevropském  regionu, k němuž dodnes jako Češi hledáme vztah a přináležitost, bylo výtvarné myšlení všude podobné, jak reflektovalo shodné otřesné zážitky 1. světové války a postupně se probíralo k nadějnému, poetickému a experimentujícímu stylu.

Alena Zemančíková: Komedie o skříni

Nikdy jsme neměli hezky zařízený byt. Nikdy se totiž zařízení bytu nevybíralo jako celek.

Osvěživě se připomíná kosmopolitnost avantgardistů, nezáleží na tom, kde umělec žije, kontakty v deseti letech mezi roky 1918 a 1928 jsou přeshraniční, ba dalo by se říci bezhraniční. Mezi vystavenými obrazy najdeme díla největších mistrů jako je František Kupka nebo Stanislaw Witkiewicz, Max Oppenheimer či László Moholy-Nagy, nechybí čeští surreealisté Jindřich Štyrský a Toyen, nápadnou poetickou odlišností zaujme cyklus kreseb a obrazy Josefa Šímy.

Mezi kubisty je imponující umělecká odvaha  a razance Emila Filly, ale nechci vyjmenovávat. Výstava Rozlomená doba totiž není jen výstavou obrazů. V edukačním sále se divák může probírat expozicí, kterou bychom mohli nazvat letopisem: na stěně jsou zapsány jednotlivé letopočty s charakteristikou nejdůležitějších historických událostí v regionu a k tomu jsou volně zavěšené reprodukované fotografie, na jejichž rubu je popisek.

Co však vzbuzuje nejsilnější pocit jednotného stylu, který se podařilo středoevropské avantgardě vytvořit, je expozice časopisů, knižních vydání, typografie a knižní estetiky. Je možné se do některých článků i začíst a zjistit, jak detailně se vedla umělecká diskuse, jak byli umělci propojeni společným zájmem o nový výraz, odpovídající době, která viděla naději v technickém i sociálním pokroku, v osvobození těla i práce, která obdivovala techniku a milovala hru.

Alena Zemančíková: Permakultura

Když zemřeli rodiče, prodali jsme část domu, ve které byl jejich byt: bylo by na něj nás dědiců příliš mnoho.

A když je člověk unavený (což se stane, protože výstava je rozsáhlá), může se posadit do kinosálu a dívat se na dobové filmy, abstraktní pohyblivé kompozice i úryvky z filmů ruských avantgardistů – anebo se pobavit zdokumentovanou návštěvou Douglase Fairbankse a Mary Pickfordové v Praze a v Lánech u T. G. Masaryka, kde  jeho vnučky a vnuci vesele přibíhají s fotografiemi hvězd němého filmu a ty jim je podepisují, srdečně přitom rozmlouvajíce s prezidentem, jemuž americká angličtina není žádnou překážkou. 

Z výstavy jsme s přáteli odcházeli s povzneseným pocitem, složeným jednak z hrdosti na české umělce a jejich příspěvek k evropské avantgardě, jednak z poznání otevřenosti, vstřícnosti a souznění umělců středoevropské avantgardy. Doba, v níž tvořili, byla dobou otevřených hranic a člověk samozřejmě musí pomyslet i na to, že to vydrželo jen krátce – za dalších 10 let byl konec.

I my žijeme v prostoru, jehož hranice jsou otevřené, a člověka napadne, že ani to nemusí být definitivní. Dvacet let mezi daty 1908 a 1928 nazvali autoři výstavy Rozlomená doba: předchozí uspořádání Evropy se tehdy rozpadlo. Doba, v níž aktuálně žijeme, se stále ještě nazývá spíše sjednocenou, ale je tomu tak i v duchovní sféře? O tom může člověk přemýšlet cestou ve vlaku, který jede přes Olomouc ze Žiliny do Prahy. Anebo z Krakova přes Olomouc do Prahy.