Alena Zemančíková: Les plný hub, kola místo vlaků a alej zničená polní technikou

Chebsko (ilustrační foto)
Další podcasty, rozhovory a příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Chebsko (ilustrační foto)

Rozhlasový komentovaný „předdušičkový“ výlet. Konkrétně okolím Starého Hroznatova. Co se změnilo za posledních 30 let, když zmizeli pohraničníci? Do krajiny plné rozpadlých domů a hřbitovů si vyšlápla Alena Zemančíková a podělí se s námi o trasu ve svém fejetonu.

Pohraniční krajina je zvláštním způsobem krásná. Součástí dojmu je i její tajemství – člověk v ní narazí na vodní náhony, ve kterých už neteče voda, kolejnice, po nichž dávno nejel vlak, zbytky stavení a zahrad a také hřbitovy. Od otevření hranic v roce 1990 se hodně změnilo, po trase někdejší železniční trati vede cyklostezka, ale nejnápadnější skutečností je postupné splynutí kdysi vojenských zařízení a vůbec ostře střeženého režimu s přírodou a normálním životem.

Moje jubilejní vycházka o státním svátku 28. října podél hranice na Chebsku v okolí Starého Hroznatova se odehrávala v úžasu nad krásou krajiny: je tu hluboký les, jehož svahy a rokle neumožňují velkoplošnou těžbou harvestorem. Les přirozeně smíšený, což na podzim obzvlášť vyniká, a roste v něm všechno, nač si člověk vzpomene: v borové části borůvky, na krajích maliny a ostružiny, na pasekách brusinky a všude houby, které se vyskytují v takovém spektru druhů, že by se z nich mohl sestavit celý mykologický atlas.

Zážitek doplňuje množství ptáků: mimochodem, všimli jste si, že s přemnožením kůrovce se také zvedl počet strakapoudů a jiných datlovitých ptáků v lese? V tom našem lese ale kůrovec nijak extrémně smrkové porosty neponičil.

Na jinou stranu může jít člověk po cestě, po níž kdysi jezdívala vozidla pohraniční stráže, po takzvané signálce. Tam je zase podél řeky Odravy lužní porost skoro pralesní povahy, hospodářsky bezvýznamné dřevo jív a olší tam vytváří propletence bizarních tvarů – a pod nimi opět mykologický ráj nejrůznějších hub, rostoucích v čarodějných kruzích.

Člověk dojde až k místu, kde stávala už ve středověku obec Krásná Lípa a kde kromě pár kamenných zídek není už nic, obec byla v roce 1957 srovnána se zemí. Hřbitov, který k ní náležel, je krásně opravený, při cyklostezce představuje odpočinkové místo, z něhož je vidět k sousedům do Německa: opravdu, člověk vidí, co se děje na dvoře nejbližších usedlostí. O úpravu místa se zasloužil Nadační fond Historický Cheb.

Od hřbitova jsem šla po takzvané signálce až k místu, kde se z ní odbočuje k hraničnímu přechodu pro pěší. Ten byl uprostřed polí zřízen už dávno, jezdí tudy cyklisté a chodí poutníci na mariánskou Loretu. Ta je spjata se jménem hroznatovského rodáka Antona Harta, který inicioval a v první fázi financoval její obnovu, proto se alej, vysázená podél cesty, jmenuje po něm.

Ještě pamatuju, jak pohraničníci otevírali traktoristům brány v elektricky nabité (a pro tu chvíli vypnuté) signální stěně: cokoli směrem k hranici stálo nebo rostlo, bylo odstraněno, aby měli vojáci dobrý přehled o každém pohybu. Lány směrem k hranici jsou dodnes bez jediného remízku (zcela jinak je tomu v Bavorsku, kam, jak už jsem řekla, vidíme) a i dnes je obhospodařují těžké stroje.

Tohoto podzimu jsou pole oseta ozimem, krásně se zelenají. Zato stromy, tvořící alej, která měla poutníkům poskytovat stín, jsou v bídném stavu: jeden každý je v dolní části kmene zraněný sekačkou nebo pluhem, kmeny napadla houba, některé uschly, jiné k tomu nemají daleko. Pokud člověk najde jeden, který byl ušetřen, vidí, jak vzrostlá by dnes alej byla, kdyby ji zemědělská technika soustavně neničila. Zkazilo mi to dojem z jinak krásné procházky: proč musí traktor obdělávat pole až těsně ke kmenům stromů? Proč nejsou stromy ochráněné – jinde dřevěné opěry kolem stromů stojí. Stěžoval si spolek Maria Loreto z Waldsassenu na takové zacházení s alejí? To by přece měl majitel pole napravit a škodu uhradit? Nebo už křesťanští aktivisté z Waldsassenu rezignovali a řekli si, že v Čechách se holt všechno zničí?

Dál po stejné cestě, v mělkém údolí potoka, se usadili bobři. Jimi přehlodané stromy patří do lužní změti olší, vrb a bříz, která bujně roste sama. Na tomto místě bobří populace vytváří v krajině podobnou civilizační stopu, jako kousek dál po proudu potoka jelení obora. Jeden rozdíl tu však je: bobřím královstvím může člověk procházet, jelení obora je oplocená.