Alena Zemančíková: Divadlo Dagmar si v lázeňském prostoru vybírá kontroverzní témata

Diva­dlo Dag­mar (jak píše na svých internetových stránkách) vzniklo jako ote­vřené spo­le­čen­ství pro­fe­si­o­nál­ních diva­del­ních umělců na pod­zim r. 1993, kdy se velká divadelní budova kvůli rekonstrukci zavírala. V době svého vzniku bylo Divadlo Dagmar pokusem o karlovarskou divadelní alternativu vůči měšťanskému a lázeňskému zábavnému repertoáru. Postupně se však stalo jistotou autentického divadelního života. Jeho vůdčí silou, režisérkou, pedagožkou a herečkou je Hana Franková.

Divadlo Dagmar se soustavně věnuje dramatickým zpracováním regionálních témat. Je to odvážná a originální dramaturgie, která obrací nejrůznější stránky historie i současnosti kraje, tvořeného hlubokým rozporem mezi luxusem a naprostou zpustlostí, poznamenaného hlubokými dějinnými zlomy ve 20. století a kde – jen se podívejme do statistik – je nejnižší životní úroveň, nejnižší úroveň vzdělanosti a až do doby, kdy tu bylo nastavěno německých montoven, také nejvyšší nezaměstnaností. Vznikly tu inscenace podle literárních i dokumentárních předloh, hrály se legendární příběhy jako ten o Hansi Heilingovi, ale i ty o nacistických a komunistických lágrech, o holocaustu a odsunu. S vtipem, drsně, nápaditě.

První inscenace Divadla Dagmar na Jiráskově Hronově se jmenovala Osm statečných. Režisérka Hana Franková sestavila scénář z knihy Poledne Natálie Gorbaněvské a souboru dokumentů Za vaši a naši svobodu editora Adama Hradilka. Jde o protest osmi občanů Sovětského svazu na Rudém náměstí v Moskvě proti okupaci Československa v srpnu 1968. Inscenace má podobu soudního jednání, soudce a prokurátora ovšem nevidíme, sedí v první řadě k publiku zády. Zato obvinění hrají k divákům obráceni čelem.

Postavy jsou charakterizovány svou mluvou a výmluvností. Největší silou působí řeč dokumentů: takové pseudokorektní vedení soudního procesu by si dramatik nevymyslel. Postavy jednotlivých „statečných“ zveřejňují různou motivaci. U všech je ale v pozadí starost o to, aby nebyl podlým činem vlády zneuctěn celý národ. Žádný z nich si nemyslí, že společný čin něco změní. Záleží jim na tom, aby se z Moskvy ozval hlas, který řekne, že občané Sovětského svazu, velmoci, která ovlivňuje dění v celém světě, nesouhlasí s politikou vlastní vlády. Inscenace Divadla Dagmar ukazuje, že vždy je potřeba jen malého počtu spravedlivých, aby se svět nerozpadl do chaosu.

Druhou inscenací na Jiráskově Hronově byl Sokolov. Scénář Hany Frankové vychází z knihy sokolovského rodáka Lukáše Bauera, který ji vydal vlastním nákladem a způsobil tím v rodném městě (kde ovšem už nežije) poprask a nevoli. Kniha je sarkasticky zoufalý obraz depresivního pocitu z existence, která nenachází žádný hlubší smysl. Tři muži ve věku řekněme třiceti, padesáti a sedmdesáti let na scéně obývají a „vlastní“ malý ohraničený prostor, vytvořený ze stavebního pletiva. Na takto vytvořené mříže si věší své osobní věci, knížky, chytají se ho rukama. Inscenace vypráví o opuštěnosti člověka v bytě, o truchlivých cestách do práce, o hospodě, o nemocnici, o městě, totálně řízeném dolováním a spalováním hnědého uhlí. Strašlivou metaforou je hospoda, která je příliš velká na to, aby šla vytopit, takže je v ní zima a nikdo v ní nesedí. Kdyby ji ovšem majitel zahřál, stálo by ho to tolik, že by zkrachoval. Ve městě, které se celé řídí podle hnědouhelných dolů a elektráren, je lidem všude zima.

Duší povrchovými doly zdevastovaného, kdysi krásného kraje, který tak rád navštěvoval Goethe, je obyčejný chlap s bolestmi žaludku, ve studeném ošuntělém panelákovém bytě a neútulné hospodě. Oblouk jeho existence je napnut mezi dětskou knížkou na podlaze příbytku a hvězdným nebem, které se nádherně klene za chladné noci nad člověkem, který v noci ze soboty na neděli hledí nahoru, protože zítra nemusí do práce.