Alena Zemančíková: Cyrano a americká armáda? Pouze v Plzni to smysl dává

V Plzni není hrad ani jiná historická kulisa, která by byla vhodná pro hraní divadla. Historicky proslulá aréna Na Obcizně, kde uváděl ředitel Vendelín Budil svého fenomenálního Malého lorda s vlastní dcerou Andulkou v titulní roli a kde se objevila neobvyklá opona, sestavená z inzerátů jednotlivých plzeňských obchodů, dnes sousedí s obřím fotbalovým stadionem, který prostor nejen přesvětluje, ale také překřikuje.

Místo hradu proluka

Hraje se tedy v proluce pod někdejšími městskými hradbami, kde na slepé štítové zdi je malířem Vladivojem Kotyzou vymalována v jednom obraze historie Plzně od jejího založení Václavem II. v roce 1295 až po Františka Křižíka, Emila Škodu, Jiřího Trnku a Josefa Skupu i se Spejblem a Hurvínkem (mezitím husité, Mansfeld, Rudolf II., Valdštejn, Tyl a mladičký Smetana, tanečník polky). V proluce zaznívá veškerý městský hluk: tramvaj, vlaky, zvony na věži sv. Bartoloměje, i řev fanoušků od zmíněného fotbalového stadionu. Letos tam na počátku prázdnin hráli Cyrana z Bergeracu.

Tahle slavná romance z roku 1897 se pro hraní venku hodí. Její výklad je nekomplikovaný, a při provedení záleží hlavně na obsazení. V plzeňské inscenaci bylo obsazení výmluvnou součástí výkladu.

Obsazení Cyrana bylo šťastné

Role Cyrana byla obsazena hvězdou, tak, jak to má být: Michal Dlouhý. Roxana byla hrána (takticky a marketingově prozíravě) herečkou souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni Andreou Mohylovou. Kristiána, Roxanin idol a Cyranova přítele i soka, sehrál herec kladenské činohry Miroslav Tichý. Hrabě de Guiche byl obsazen hercem Činoherního studia v Ústí nad Labem Janem Jankovským. A paštičkáře Ragueneaua sehrál Jiří Maryško, dnes v Divadle Na Vinohradech.

Slavné drama je v podstatě sbírkou šermířských i recitačních exhibicí, příběh je známý.

A přece jsem náhle viděla Cyrana tak, jak jsem si ho ještě nikdy neuvědomila: nejen jako hru o velkodušnosti a lásce, ale také jako hru o velké lži, na které se láska stavět nedá. Jako hru o snílkovství, které v této inscenaci bylo reprezentováno nejen Cyranem, ale zejména paštičkářem Ragueneauem, který v podání dosud mladého, vyhublého a s planoucíma očima jednajícího Jiřího Maryška nebyl tím zavedeným blahobytným lahůdkářem, který si může dovolit otravovat literáty svými špatnými básněmi, protože je všechny vykrmuje, ale člověkem hořícím pro poezii, pro kterou by obětoval všechen majetek i vlastní existenci (kdyby mu to žena dovolila).

Silný dojem jsem měla i z postavy hraběte de Guiche, Kristiánova (a zprostředkovaně i Cyranova) mocného soka v boji o Roxanu. Štíhlý blond švihák Jan Jankovský ho hraje jako svižného, pohledného, sebevědomého oficíra, který se poněkud ponižujícím způsobem zamiloval, a typicky lampasáckým způsobem skutečnost, že byl přelstěn a odmítnut, oplácí krutou a povýšenou pomstou. Kterou, jak uvidíme později, nic nezíská, takže po přestávce chodí Roxanu navštěvovat do kláštera a do smrti odmítnut, lituje zmařeného Kristiánova života, protože za to snad žádné namlouvání nestojí.

Řezáč nazkoušel titul Plzni na míru

Inscenaci režíroval Ivan Řezáč, až na menší režijní odskoky především výborný herec (naposledy v Divadle Na Vinohradech), plzeňský rodák, který jako dítě vyrostl na jevišti Divadla J. K. Tyla a po celé mládí se účastnil utajovaných oslav osvobození Plzně Američany, hloupě a zbytečně popíraného sekretariáty KSČ. V jeho režii vypadá bojiště u Arrasu jako vojenský tábor spojenecké armády, kde je hlad a především strašlivá nuda.

Roxana s Ragueneauem přijede v džípu, tak, jako jezdila Marlẻne Dietrichová v propůjčené hodnosti kapitánky zpívat vojákům ve 2. světové válce. Všude jinde by takové řešení scény na bojišti v Arrasu byl nesmysl, v Plzni však nikoli: do obrazu na stěně slepého štítu v Proluce tak vstoupí další výjev z dějin města Plzně.

Z představení Cyrano z Bergeracu|foto: Miroslav Chaloupka

Roxana, štíhlá tmavovláska v rudých šatech, není žádná rokoková panenka, ale chytrá, namyšlená a povrchní slečna. Udělala by nejlépe, kdyby si vzala de Guiche, však krásný je dost a ducha nemá víc ani méně než Kristián. Se Cyranem by žádné štěstí neudělala, ani kdyby nebyla tak zaslepená vlastními nároky a poznala, kdo je autorem těch krásných veršovaných dopisů.

Ostatně – poznat to nejspíš nechce, a když se konečně povznese nad vlastní sebezahleděnost, je pozdě. Láska nemůže spočívat na lži a předstírání.

A pak je tu ještě ten čistý štít, se kterým Cyrano umírá. Co to vlastně dnes znamená? To je otázka, kterou Michal Dlouhý, herec podmanivého projevu, poslal do publika.