Alena Zemančíková: Charakter Krušnohorska vznikal souvisle od 12. do 20. století, nově ho chrání UNESCO

2. srpen 2019
Publicistika

Na západě Čech je od července zóna zapsaná na Seznam světového dědictví UNESCO. Je to mimořádná událost. Proto se jí v následujícím fejetonu věnuje Alena Zemančíková.

Fakt, že Hornický region Erzgebirge/Krušnohoří byl 6. července 2019 zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO, prolétl sdělovacími prostředky. I informace, že evidence, příprava a zpřístupnění památek na pradávné dolování jsou výsledkem mnohaleté spolupráce české a saské strany, která začala už v roce 1998.

Kde se v Krušnohoří těžilo?

Na české straně oblast zahrnuje pět lokalit: Hornickou kulturní krajinu Jáchymov, Hornickou kulturní krajinu Abertamy-Boží Dar-Horní Blatná, Hornickou kulturní krajinu Krupka, vrch Mědník a Rudou věž smrti u Ostrova.

Krušnohorský hornický region je z celosvětového hlediska je významný tím, že se z něj vynálezy a inovace v hornictví šířily do dalších těžebních oblastí po celém světě (dnes by to, nebýt toho zápisu, nikdo neřekl).

Byly to techniky dolování a hutního zpracování rud (především stříbra, cínu, kobaltu, železa a naposledy uranu), vznikly zde první geologické mapy a vyšly zde i první důležité příručky a učebnice hornictví a hutnictví. V roce 1556 zde Georg Agricola sepsal knihu De re metallica: O kovech. V roce 1765 byla v saském Freibergu založena i nejstarší vysoká škola báňská.

V Krušných horách vznikl také už v 16. století centralizovaný systém báňské správy, jež podpořila vznik zákonů. To dokládá i příběh jáchymovského tolaru, z nějž se na více než 300 let stalo celoevropské platidlo a který dal název i americkému dolaru.

Charakter hornické kulturní krajiny vznikal souvisle od 12. do 20. století. Jsou pro ni typická hornická městečka a velké množství dochovaných hornických památek.

Otrocké podmínky těžby

Musím říci, že mi fakt zápisu Krušnohoří na světový seznam významných kulturních památek udělal radost – i proto, že pamatuji zneužití hornictví v období uranových dolů, kde v otrockých podmínkách de facto zadarmo pracovali a umírali političtí vězni. Viděla jsem beznadějný úpadek historického renesančního Jáchymova (ten je patrný dodnes) i Ostrova, a mnohokrát jsem navštívila romantická místa jako jsou Vlčí a Ledová jáma pod Blatenským vrchem.

O těchto prázdninách jsem sestoupila do dolu Mauricius na Hřebečné, kde člověk spoluprožije těžkou a nebezpečnou práci horníků ve všech historických obdobích (už jen to, že vyfasujete při vstupu holínky a i v těch je vám po hodině prohlídky zima – jak asi museli mrznout staří horníci, kteří měli nohy tak sotva omotané hadrem a obuté možná do dřeváků). Výprava prochází úzkými a nízkými chodbami, vyraženými ručně v tvrdé žule, a svítí si elektrickým světlem, jaké ovšem horníci neměli.

Je odsud pár kilometrů do Jáchymova, kde kolem královské mincovny je bortící se městečko neobydlených domů s renesančními portály a po okolních stráních leží zbytky vězeňských táborů, kde uranoví horníci trpěli kromě zimy a dřiny i ozářením. Součástí památky je i Věž smrti v Horním Žďáru, známá z filmů.

Ostrovská sorela souvisí s uranem

Příběh ale pokračuje: pod Jáchymovem leží město Ostrov, které sice není součástí hornického památkového regionu, ale souvisí s ním. Ve stylu stalinské architektury je postavený nový Ostrov, určený pracovníkům uranových dolů, těm svobodným, tedy i vězeňským dozorcům. Vévodí mu kulturní dům se sochami Jaroslava Šlesingera, vězně, který budovatelské sousoší dostal jako trest za to, že doma v Třebíči patřil do skupiny katolických výtvarníků. A nakonec stojí zato dojít do Starého Ostrova, který byl ještě nedávno částečně v troskách a dnes v něm najdeme ve třech opravených kaplích a v piaristickém kostele expozici, dokumentující bohaté a kultivované šlechtické panstvo, které prostředky z dolování investovalo do kulturního rozvoje kraje.

Krušnohoří všemi těmi expozicemi, pečlivě zpracovanými, jimiž může člověk (v případě dolu i musí) projít s průvodcem a s výkladem, náhle nabývá smyslu a historií potvrzené identity. Je to obdivuhodné dílo lidí, kteří to kvalifikovaně a ve spolupráci na české i saské straně postupem let připravili.

Když hornické památky Krušnohoří člověk projde nejen s otevřenýma očima, ale také s přístupnou myslí a srdcem, dotkne se ho těžký život lidí, kteří dobývali ze země bohatství, jehož cenu si snad ani neuvědomovali. Rozhodně jí neodpovídaly jejich mzdy. A tenhle rozdíl – obrovská hodnota dobývané suroviny a katastrofálně těžký, až zotročení podobný život – je připomínkou, že takto, více méně civilizovaně, dobýváme suroviny dodnes. A že bychom měli lépe vážit nejen jejich těžbu, ale také využití.

autor: Alena Zemančíková | zdroj: Český rozhlas Plzeň
Spustit audio